Aktuality

 


Stužkování maturantů

Stužkovací večírek je jedním z klíčových okamžiků studentského života – symbolickým mezníkem mezi bezstarostnými školními léty a blížící se maturitou. Během této slavnostní chvíle zazní mnoho důležitých slov, mezi nimi i projev třídního učitele


Vážení kolegové, milí studenti,
dnes odpoledne jsme tady, abychom společně oslavili jeden z nejdůležitějších okamžiků vašeho života. Moment, na který jste čekali čtyři roky. Takové malé mezipřistání v Lisabonu při cestě na Azory. Proč mezipřistání? Protože cíl, Ponta Delgada, Vás teprve čeká, tohle je jen transfer, jak byste mezipřistání nazvali Vy, studenti jazykového gymnázia. Pilotuje Richard Adamus, všehoschopný manažer, mistr ironie, trochu sebestředný chlap, který však nikdy nikoho nepodrazil. Kopilotuje Barbora Paulíková, logistik s velkým srdcem, který má přehled o všech turbulencích, velká máma všech studentů a opatrovatelka přírodovědných talentů.       
Pokud se dnes ohlédneme za tím, čím vším jste proletěli, bylo toho opravdu hodně. Však někteří z Vás ani nevěděli, kam letět mají a zda právě toto letadlo je to správné. Jakub k nám dokonce přišel v situaci, kdy letenky na všech ostatních destinacích již byly vyprodány, a naše škola zůstala jako jediná možná volba. Není to vůbec hloupý kluk, jen prostě zapomněl na to, že existuje něco jako přihláška na střední školu, která nemůže zůstat doma a musí se někam poslat. Nakonec na Azory letí, hrdě kouká z malého okénka druhé třídy a pošilhává po tom, jak se letadýlko řídí. Nebudeme zde detailně popisovat všechny bezesporu zajímavé profily spořádaných a slušných cestujících, ale zaměříme se na extrémní případy. Byli i tací, kteří decentně nastoupili, ale ihned po vzletu se začali domáhat různých veskrze nereálných požadavků a chtěli palubu opustit. Ano, byl to Alex. Nebál se toho, že by pilot letadlo nezvládnul, ale sám měl pochybnosti o tom, zda let přežije, zda na to má. Svými emočními výlevy s pravidelnou frekvenci zaplavoval všechny členy posádky s výjimkou pilota, za tím nikdy nepřišel. Asi věděl, co by mu řekl a kam by ho poslal. Nyní se Alex do Ponta Delgady těší, za letu již z letadla vystupovat nehodlá a tuhle palubu prostě miluje! Dalším extrémem jsou pasažéři první třídy, tři dámy, které si s velkou grácií užívají prioritní odbavení a pozornost všech členů posádky. S přihlédnutím ke šlechtické hierarchii a snobskému výroku pilota, že každý není pro každého, je třeba mezi těmito aristokratkami 4. A rozlišovat princeznu Elišku, znalou překladu a věd přírodních, komtesu Viktorii a komtesu Safi, obě kultivované a oduševnělé bytosti.          
 I když to dneska vypadá, že to vše, co se vám na palubě letadla dělo, bylo až příliš náročné, tak věřte, že tato zkušenost vás bude provázet i do dospělosti. Jak řekl jeden z nejslavnějších myslitelů všech dob – Albert Einstein: „Vzdělání není naučit se fakta, ale trénovat mysl, jak přemýšlet.“ A právě o tom je vaše středoškolské studium. Trénovali jste mysl – a to nejen k úspěchu v testech (ačkoli ty vám opravdu, opravdu šly, že?), ale k tomu, abyste se stali lepšími lidmi, kteří umějí s vědomostmi smysluplně zacházet.
Tak pojďme tedy vzpomínat a těšit se z toho, co jsme dokázali! Začneme tedy od samého začátku, neboť kdo nezná začátek, nemůže správně pochopit ani konec. Vzpomínám si, jak jste se tu sešli poprvé. Je to už tak dávno, každý byl pěkně zmatený, nevěděl, kam patří a bloudil po širokých chodbách obrovské školy. Když už jste našli svůj gate, začali jste řešit, kdo bude s kým sedět, největší souboje byly o místa u okének!  Bylo to období plné napětí, ale i přátelství, která začala vznikat. A tak jako jste to zvládli vzlet, zvládnete i přistání.
„Cesta k úspěchu není přímá, je to bludiště s mnoha zkratkami a občas i slepými uličkami.“
Tato slova by mohla být napsaná zlatým písmem přímo na vaše vysvědčení. Za čtyři roky jste si prošli mnohými cestami, mnoha zkouškami a mnohdy jste naráželi i do zdi, které jste následně museli obejít nebo zvolit úplně jinou cestu. Ale nakonec se všechny ty slepé uličky změnily v cenné lekce. Důležitý je tak nejen cíl, ale i cesta, která k němu vede.
A jestli jste něco za tyto čtyři roky opravdu zvládli, je to umění improvizovat. Je to přesně ta dovednost, kterou budete potřebovat v životě, protože jak řekl Winston Churchill: „Úspěch nemá konce, neúspěch není osudem: na prvním místě je odvaha.“ A vy máte odvahu! Čtyři roky jste si prošli všemi těmi překážkami a neúspěchy, které vám stály v cestě, a ještě k tomu jste to zvládli s úsměvem na tváři.
„Není důležité, kolikrát spadneš, ale kolikrát se zvedneš.“ Každý z vás se někdy v tomto období musel zvednout. Před písemkou, před zkouškou, před nekonečně dlouhou seminární prací… každý měl momenty, kdy se zdálo, že vše končí, motor vysadil a my letěli tam, kam nikdo předčasně nechce. Kdybych měl napsat knihu o všech těch „problémech“, které jste měli, asi bych si zasloužil Nobelovu cenu za strasti i slasti. Se mnou se bát nemusíte, já to letadlo nenechám spadnout a do cíle doletí, posilněn výrokem Shrekovým alias Jakubovým: „Vy máte tak krásné oči“, který padnul při přeletu nad Rychlebskými horami.  
Jak řekl slavný filozof Jean-Paul Sartre: „Život je to, co z něj uděláme, a my jsme za něj odpovědní.“ Aneb to, co Vás čeká pro příletu, je plně ve Vaší moci. Budete-li ve studiu na vysoké škole pokračovat, jen potvrdíte smysluplnost práce a poslání celé posádky. O to se tady všichni snažíme, abyste nezůstali na jednom byť krásném místě, ale vydali se i dál, letěli dlouho, ale tentokrát již bez nás. Buďte šťastní, zdraví a hlavně spokojení sami se sebou.

Autor: Mgr. Richard Adamus, Ph.D.



zpět